Po stopách Turkových příspěvků

Jak poznat, že příspěvek je skutečný

„URL adresy důkazem nejsou, ale Facebook velmi pravděpodobně bude ta data mít. Bez spolupráce se sociální sítí se nedají samotné URL adresy příspěvků jako důkaz použít. Ale můžou pomoci zjistit, jestli na příspěvky ještě někdo jiný odkazoval a třeba z nich i citoval. Detektivní prací to pak můžete sesbírat,” vysvětluje Anton Drizgolovič ze společnosti DATARECOVERY, jak průkazná jsou data problematických postů poslance Motoristů Filipa Turka. „Lze důvodně předpokládat, že sociální síť bude mít k dispozici celou historii editace příspěvků. Ze zákona sice mají povinnost archivovat je jen šest měsíců a nemusí dokonce archivovat ani jejich obsah, ale i kvůli vlastním zájmům tu historii pravděpodobně mají.“

„To, že se popálilo cikáně, by mělo být bráno jako polehčující okolnost.“ Jedna z vět, která by mohla stát Filipa Turka, jednak tedy křeslo ministra zahraničních věcí, ale vůbec místo ve slušné společnosti. Je tedy v příspěvku, který podle Deníku N právě Turek před lety zveřejnil. Jaké informace anebo data byste po mně chtěl, abyste vy osobně uvěřil, že tento příspěvek je autentický?

V ideálním případě bychom potřebovali původní počítač, ze kterého příspěvek vznikl nebo odkud byl smazán. Jen tak lze na forenzní úrovni analyzovat binární data a získat skutečně průkazné důkazy o tom, zda ho daný člověk napsal. Mluvím teď z pohledu soukromé společnosti, která nemá stejné pravomoci jako bezpečnostní složky státu. Ty mohou na základě soudního příkazu požádat sociální síť o vydání uživatelských dat, a tím autenticitu příspěvku ověřit.

Je přitom pravděpodobné, že sociální síť uchovává kompletní historii úprav – i smazané příspěvky lze tedy dohledat. Ze zákona sice musí archivovat jen půl roku a ani nemusí uchovávat samotný obsah, ale v praxi to často dělají. Je to v jejich vlastním zájmu – například kvůli posuzování nahlášených příspěvků, bezpečnostní kontrole, reklamnímu cílení nebo trénování AI modelů. Dá se tedy důvodně předpokládat, že ta data existují a bylo by možné z nich autenticitu příspěvku prokázat.

Když novináři Deníku N tvrdí, že mají k dispozici URL adresy všech těch dnes už smazaných příspěvků, dají se URL adresy použít jako důkaz pravosti příspěvků?

Bez spolupráce se sociální sítí samotná URL adresa jako důkaz nestačí. Může ale výrazně pomoci při pátrání – pokud víte, co přesně hledáte, můžete ji zadat do archivních nástrojů nebo vyhledávačů a dohledat tak související odkazy či citace. Z nich se pak dá postupně složit celkový obraz případu.

Pro skutečně průkazný důkaz by však bylo nutné získat data přímo od sociální sítě. I když URL máte, bez její součinnosti to dál neposunete. Na základě této adresy by ale síť mohla dohledat další údaje a příspěvek jednoznačně spojit s konkrétním uživatelským profilem.

To znamená, že URL adresy můžou být důležité pro společnosti, které provozují tu či onu sociální síť, aby příspěvky byly snadněji dohledatelné?

DATARECOVERY: Ano, URL je užitečná nápověda a usnadní dohledání konkrétního příspěvku. Pro orgány s pravomocemi (např. policii) však často stačí požadavek „data tohoto uživatele“; sociální síť pak vydá celý balík dat, ve kterém si mohou příspěvky sami prohledat. URL jim ale přesně řekne, co mají hledat, a proces tak zrychlí.

Co ale právě URL adresa prozradí ve chvíli, kdy je příspěvek smazaný? Protože o jeho obsahu se z ní asi moc nedozvíme, viďte?

Samotná URL vám o obsahu nic neřekne – jde jen o technické ID příspěvku. Může ale posloužit jako vodítko v množství dat na internetu. Pomůže zjistit, jestli na daný příspěvek někdo odkazoval, třeba s přiloženým screenshotem, citací nebo úryvkem textu. Z těchto stop lze pak postupně poskládat celý kontext – jde o takovou digitální detektivní práci.

Internet nic nezapomíná

Každopádně tedy třeba společnost Meta, která provozuje Facebook, tak je jisté, že se dostane i k těm více než 10 let starým, řekněme, a už nějakou dobu smazaným postům, o kterých se tady bavíme, je to tak?

Není to jisté. Tady určitě nechci spekulovat.

Protože tam není ta povinnost delší, než jak jste vy říkal.

Přesně tak. Jednak tam není žádná zákonná povinnost, a jednak nejsem vývojář Mety, abych znal jejich interní zásady uchovávání dat. Osobně to ale považuji za velmi pravděpodobné. Uživatel při registraci obvykle uděluje souhlas s dlouhodobým uchováním dat – nejen pro samotnou Metu, ale i pro její partnery. Takže i když je zákonná povinnost archivace jen zhruba půl roku, ve vlastním zájmu si platforma obvykle vyžádá souhlas s delším uchováváním.

Kritici Deníku N upozorňují na to, že 13 let staré příspěvky přece nemohou mít vzhled ze současnosti. Přitom ale to má celkem jednoduché vysvětlení, viďte?

Ano, to má logické vysvětlení. Sociální sítě průběžně mění svůj design, takže i staré příspěvky se automaticky zobrazují v novém rozhraní. Podle vzhledu tedy nelze určit jejich stáří. Relevantní je vždy až datum zveřejnění, které bývá u příspěvku uvedeno.

Ještě jedna námitka zaznívá, že příspěvky s takovým obsahem by Facebook už dávno smazal. Byl ale v tomhle tom ohledu přístup stejně tak přísný tenkrát, jako je dnes?

Facebook většinou nemaže obsah z vlastní iniciativy – k odstranění obvykle dojde až poté, co ho někdo nahlásí. Mohlo se tedy stát, že v době zveřejnění příspěvek nevzbudil pozornost, autor nebyl veřejně známý a nikdo ho nenahlásil. Až později, když se stal sledovanější osobností, se staré příspěvky znovu objevily a začaly se řešit. Facebook navíc neprochází aktivně veškerý obsah a nehodnotí ho automaticky; i když moderní nástroje a umělá inteligence k tomu směřují, plošná automatická kontrola by už narážela na hranici cenzury. Proto většina zásahů stále vychází z uživatelských hlášení.

Takže spousta postů ale sítem mohla propadnout?

Je to velmi pravděpodobné.

Deník N kryje svůj zdroj, ale dotyčný očividně disponoval větším množstvím screenshotů a zmíněných URL adres, to znamená, že ty věci stahoval k nějakému účelu. Existují na toto nějaké softwarové nástroje, které příspěvky z účtu konkrétního člověka stahují a uchovávají průběžně.

Ano, takové nástroje existují. Některé jsou komerční, jiné si lze jednoduše naprogramovat i svépomocí. Z těch známějších lze zmínit například americký Page Freezer, který se specializuje na archivaci veřejných dat ze sociálních sítí. Existují také univerzálnější řešení, jako Newton Media nebo Cision, případně veřejné archivy typu Wayback Machine, které ukládají snímky webových stránek. Čím častěji danou stránku sledují, tím přesnější záznam vzniká. Takové služby využívají zejména PR agentury nebo investigativní novináři, kteří potřebují dlouhodobě sledovat a dokládat vývoj online obsahu.

O kolik vyspělejší jsou pak nástroje, kterými disponují tajné služby?

Na jistotu to nevíme — interní schopnosti tajných služeb jsou neveřejné. Dá se ale s velkou pravděpodobností předpokládat, že vyspělé státní bezpečnostní složky disponují sofistikovanějšími a škálovatelnými nástroji pro průběžné monitorování a archivaci online obsahu než běžné komerční služby. Když chcete dohledat něco až s odstupem let, je rozhodující mít data nasbíraná průběžně — dohled „zpětně“ je obtížný. Obecně platí, že technologie dostupné veřejnosti často byly zpočátku ve vývoji právě v orgánech s bezpečnostními zdroji.

Můžete z internetu opravdu zmizet?

Jak obtížné je pro jedince zamést za sebou stopy zanechané na sociálních sítích nebo obecně na internetu, aby nebyl takto po letech vystopovatelný?

Ten problém má dvě roviny. Na technické úrovni je „smazat sebe“ z internetu velmi složité až prakticky nemožné — obsah někdo může zkopírovat, archivovat nebo sdílet, zálohy a cache zůstanou mimo váš dosah a vy nad tím nemáte kontrolu.

Druhá rovina je právně-praktická: můžete žádat o odstranění (smazání, GDPR-takedown, nahlášení obsahu provozovateli), omezit veřejný přístup nastavením soukromí nebo zrušením účtů a průběžně monitorovat zmínky o sobě. To sice snižuje riziko dalšího šíření, ale nikdy to nezaručí úplné vymazání — zejména pokud už někdo obsah zkopíroval nebo archivoval.

I když to smažete vy, tak se to může samozřejmě objevit u toho, kdo to přijal?

Přesně tak. Pokud něco zveřejníte veřejně, může to kdokoli zkopírovat, uložit nebo znovu publikovat — nad tím už prakticky nemáte kontrolu. Co ale můžete udělat, je požádat vyhledávače (např. Google) o odstranění výsledků podle GDPR — to výrazně sníží, jak snadno se obsah najde, nahlásit a žádat odstranění u provozovatelů stránek nebo hostingu a snížit expozici nastavením soukromí a průběžným monitoringem.

I když obsah fyzicky zůstane, snížením jeho dohledatelnosti a „vyhlazením“ výsledků (a s postupem času — zapomenutím veřejností) se riziko prakticky omezí. Úplné vymazání ale v praxi nebývá zaručené.

Když jsem si zadala do vyhledávače vaše jméno, tak jsem se skoro nic nedozvěděla. Držíte se od internetu tak daleko, anebo umíte ty stopy zametat?

Snažím se na to dávat pozor. Například při online nákupech musíte zadat své jméno a adresu — a právě z takto běžně dostupných údajů se často stávají zdroje pro podvodné telefonáty nebo phishing. Několikrát se mi stalo, že mi někdo volal „z banky“ a snažil se vylákat údaje s tím, že prý došlo k útoku na účet.

Proto si velmi hlídám, komu osobní data svěřuju a k jakému účelu mají být použita. Bohužel mnoho lidí to bere příliš lehkovážně. V tomto směru vnímám pozitivně legislativu typu GDPR — dává lidem možnost své údaje spravovat: nahlížet do nich, měnit je, žádat o výmaz nebo o úplné zapomenutí. Dříve taková kontrola prakticky neexistovala.

Takže vás ale překvapuje, jak velké množství citlivých informací o sobě lidé na internet pouštějí?

Kolikrát ano.